Michał Tkaczyk
Masarykova univerzita, Brno
Pokračování článku I Zpět na začátek článku
Zatímco teorie sekuritizace, jak ji formulovala tzv. kodaňská škola, vymezuje sekuritizaci jako speciální typ řečového aktu, který svou performativní mocí ustanovuje existenci hrozby, sociologický přístup rozpracovaný Thierrym Balzacqem (Balzacq, 2011) chápe sekuritizaci jako sociální jednání vždy situované v určitém kontextu (s. 3). Sociální jednání je činnost, která má vědomý smysl a tím smyslem se vztahuje k chování jiných (Weber, 1998), to ovšem nevylučuje, že jednání, jakkoli cílevědomé, zahrnuje také určitý, ne nutně uvědomělý, způsob selekce podnětů a událostí sociálního světa a specifické postupy jejich zpracování i interpretace, určitý habituální prvek (Bourdieu, 1998).
Tabulka č. 1 Rozdíl mezi původní formulací teorie sekuritizace a sociologickým přístupem (Balzacq, 2011).
|
|
Kodaňská škola |
Sociologický přístup |
|
sekuritizace jako |
řečový akt (konvenční procedura) |
situované jednání strukturováno habitem a daným sociálním polem
|
|
podmínky sekuritizace |
interní (bezpečnostní gramatika) externí (kompetence aktéra, objektivní vlastnosti hrozby) |
širší institucionální a společenský kontext |
|
kontrola aktéra nad procesem |
plná |
omezená |
|
role publika |
publikum jako formální kategorie, pasivní |
proměnlivá kategorie, která musí být rekonstruována empiricky publikum jako důležitý spolutvůrce sociální konstrukce hrozby |
Balzacq (2005) definuje sekuritizaci jako „dlouhodobé strategické jednání, jehož účelem je přesvědčit cílové publikum (…), že specifický vývoj události je hrozbou natolik závažnou, že odůvodňuje použití urgentních opatření, která jí mají zabránit“ (Balzacq, 2005, s. 175). Představa sekuritizace coby performativní promluvy je zde nahrazena konceptem přesvědčování, který předpokládá, že účinek sekuritizace záleží na ochotě publika přijmout definici dění, kterou obsahuje promluva aktéra sekuritizace. Na rozdíl od představy sekuritizace coby řečového aktu takový způsob konceptualizace předpokládá, že význam mediálních obsahů vzniká ve chvíli, kdy jsou interpretovány publikem.
V pozdějším textu, v návaznosti na Bourdieuovu teorii pole (1998), Balzacq popisuje sekuritizaci jako sociální jednání, které je vždy zprostředkované habitem, dispozicemi a mocenskými vztahy a jehož výsledek, kromě vůle aktérů a individuálních kompetencí ji realizovat, je podmíněn logikou daného sociálního pole (Balzacq, 2005, s. 172). V takovém pojetí sekuritizační jednání aktéra není nutně jednáním (plně) uvědomělým a může mít formu zažité a přizpůsobivé odpovědi na domnělá očekávání pracovního prostředí nebo hodnoty sdílené v rámci dané profesní kultury (Bourdieu, 2005, s. 11). Takové jednání již velmi pravděpodobně přesahuje hranice toho, co pojmem „jednání“ míní někteří autoři, neboť postrádá vědomý cíl, a v tomto smyslu by se jednalo spíše o chování (Weber, 1998).
Co je ovšem důležité, je skutečnost, že sociologický přístup k sekuritizaci ukazuje, že každý sekuritizační akt má svoje „před“ a „po“, a také kontext, v němž probíhá. Umožňuje tak reflektovat širší institucionální, společenský a politický kontext procesů konstrukce bezpečnostních problémů, včetně skutečnosti, že jednání sekuritizačních aktérů se dostává do vztahů se zájmy mediálních organizací, právním rámcem jejich fungování a dalšími aspekty produkce zpráv, jako jsou mediální rutiny či profesní ideologie tvůrců mediálních obsahů (McNair, 2004, s. 64–83).
Avšak ani autoři rozvíjející sociologický přístup k sekuritizaci (Balzacq, 2005, 2011b; Bigo, 2002) nevěnovali dostatečnou pozornost roli médií v tomto procesu, respektive neprovedli systematickou reflexi způsobů, jimiž se na něm média podílejí. V této studii se o to pokouším a podobně jako Balzacq (2005, 2011) navrhuji uchopit situovanost procesu sekuritizace v kontextu mediální produkce pomocí Bourdieuovy teorie jednání (Bourdieu, 1998), kterou tento autor aplikoval také na žurnalistické pole (Bourdieu, 2005).
V souladu s Bourdieuho teorií: sociální jednání má vztahovou povahu a vždy probíhá v nějakém poli. Pierre Bourdieu (1998) hovoří o poli jako o neviditelné struktuře sil, v jejímž rámci aktéři zaujímají pozice, které předurčují jejich jednání. Tvrdí také, že každé pole má svoji relativní autonomii, svůj vlastní nomos, svoje vlastní pravidla fungování a svoji vlastní sázku, jinými slovy jistou logiku pole. Pro jednotlivá pole jsou typická určitá praktická schémata jednání. Tato schémata konstituují celou síť nevyslovených předpokladů, které jsou přijímány aktéry v daném poli (Bourdieu, 2005, s. 29–31, 37). Uvažujeme-li o roli médií v procesu sekuritizace, uvažujeme o procesech, které se odehrávají v rámci vztahů mezi bezpečnostním, politickým a žurnalistickým polem.
Dle Bourdieuho (Bourdieu, 2005) sdílí žurnalistické a politické pole sázku, a sice schopnost nastolení legitimní představy společnosti, percepčních schémat, „principů vidění a dělení“. Navíc v obou polích probíhají procesy, které vedou k přijetí nebo ke změně mocenských vztahů, a v tomto smyslu jsou součástí obecnějšího pole moci (s. 36–38). Žurnalistické a politické pole se nicméně v mnoha ohledech liší a představují autonomní pole.
Sázkou v politickém poli je nastolení vlastní vize skutečnosti, percepčních schémat, „principů dělení a vidění“. Tato vize je přitom prezentovaná jako zakotvená jak v objektivní realitě, tak v sociálním řádu, jinými slovy naturalizovaná (Bourdieu, 2002, s. 18). V souvislosti s prosazováním určité vize skutečnosti Bourdieu hovoří o transformaci původní spekulativní ideje v mocnou ideu, která je s to mobilizovat lidi k přijetí prosazovaných principů vidění (Bourdieu, 2005, s. 39).
Úspěšná transformace spekulativní ideje v mocnou ideu vyžaduje akumulaci symbolické moci, která umožní vnutit publikům určité reprezentace sociální skutečnosti. Ta se pak stává kolektivně sdílenou reprezentací, která zahrnuje určitá percepční a klasifikační schémata strukturující jednání (Bourdieu, 1992, s. 127–129). Stejným způsobem lze uvažovat o sekuritizaci, v jejímž případě se ona klasifikační schémata, tedy „principy vidění a dělení“, odvíjejí od opozic politizované/ nepolitizované a bezpečí/ohrožení a jejich permutací (Buzan et al., 1998, s. 21–24).
Symbolická moc politického diskurzu je limitována schopností politických aktérů mobilizovat širší skupiny mimo kruh politických profesionálů, přičemž tato schopnost se odvíjí od důvěryhodnosti a autority politického diskurzu u veřejnosti. Právě s ohledem na význam veřejnosti ve zhodnocování symbolické moci musí její akumulace zahrnovat přístup ke komunikačním prostředkům umožňujícím zasáhnout širší veřejnost. To je důvod, proč musí strategie činitelů, kteří se angažují v politickém poli, korespondovat se strategiemi aktérů v žurnalistickém poli, mají-li být úspěšné (Bourdieu, 1992, s. 188–189).
Pokus o hierarchizaci vlivů politického a žurnalistického pole je problematický. Bourdieu tvrdí, že žurnalistické pole se vyznačuje poměrně nízkou autonomií a vysokou heteronomií, což se projevuje podrobením se ekonomickým a politickým tlakům.[16] Na druhou stranu tvůrce teorie jednání říká, že žurnalistické pole, i když stále více ovládnuté komerčními hodnotami, rozšiřuje svoji nadvládu do ostatních polí (Bourdieu, 2002, s. 51–53, 2005, s. 44). Na jiném místě, v prologu ke své knize O televizi (2002), píše dokonce, že je žurnalistické pole do jisté míry zahrnuto v politickém poli, „v jehož nitru vykonává velice mocné vlivy“ (Bourdieu, 2002, s. 74); jeho cílem je „ukázat, jakým způsobem žurnalistické pole vytváří a vnucuje veřejnosti specifickou představu politického pole“ (s. 2). Jaká je tedy dynamika vztahů mezi aktéry, kteří se angažují v žurnalistickém poli, a aktéry sekuritizace, kteří se angažují v politickém poli? A jak jsou tyto vztahy podmíněny specifickým nomos každého z těchto dvou polí a odlišným habitem aktérů, jež v nich působí?
Strategie činitelů, kteří se angažují v žurnalistickém poli, se odvíjejí od sázky v tomto poli. Tito činitelé soutěží jednak o publikum, jednak o přístup ke zprávám a exkluzivním zdrojům informací. Žurnalistické pole, jako jiná pole, spočívá na souboru sdílených předpokladů a přesvědčení, které jsou vepsány do určitého systému kategorií myšlení. Tyto předpoklady stojí u počátku selekce, kterou novináři provádějí v sociální realitě, a také jsou rozpoznatelné v celku symbolické produkce, které se věnují (Bourdieu, 2002, s. 45). Strategie aktérů angažujících se v žurnalistickém poli mohou být naplňovány jako specifické (např. stylistické) či nespecifické postoje (např. politické, etické apod.), které novináři mohou zaujmout a které se pak projeví ve způsobu zpracování obsahu (Bourdieu, 1998, s. 48–49). V tomto smyslu podíl zpravodajských médií na procesu konstrukce bezpečnostního problému spočívá v jeho reprezentaci, která zahrnuje jak selekci událostí, které byly zařazeny do zpráv, tak konkrétní postupy jejich zpracování i interpretace, jako například zdůraznění, zarámování, clonění či tvarování. Kritéria selekce, již ve svém jednání uplatňují činitelé angažující se v rámci žurnalistického pole, nemusí být nutně aktéry reflektovaná, zakládají se spíše na zkušeností osvojeném a pro žurnalistické pole typickém praktickém smyslu (Bourdieu, 1998, s. 9–11). Ve výsledku celé řady voleb vzniká konkrétní reprezentace, vytvářející představu o skutečnosti, kterou čtenáři a diváci považují za opravdovou a na jejímž základě skutečně jednají (Schudson, 2011, s. 2).
Odlišné cíle sledují aktéři v politickém poli. Tito aktéři, chtějí-li prosazovat svoje „principy vidění a dělení“ za účelem mobilizovat veřejnost, musí „produkovat události“, které budou atraktivní z hlediska médií, jinými slovy takové, které budou shodné s percepčními schématy typickými pro oblast mediální produkce (Bourdieu, 1992, s. 188–189). Neexistuje text (vědecká analýza, politický manifest atd.) ani jednání (manifestace, stávka atd.), které – aby měly přístup do veřejné diskuze – by se nemusely podrobit zkoušce novinářské selekce (Bourdieu, 2002, s. 45). Na druhou stranu mocenské orgány, a speciálně úřady vlád coby oficiální zdroje, mají monopol na informace. Tento monopol souvisí s výjimečnou symbolickou mocí, která „velkým autoritám státu skýtá možnost definovat – svými činy, svými rozhodnutími a svými intervencemi do žurnalistického pole (interview, tisková konference atd.) – to, co je na pořadu dne, a hierarchii událostí, které se tisku vnucují“ (Bourdieu, 2002, s. 67). Monopol na informaci poskytuje vládním autoritám a administrativě výhodu v jednání s novináři, kteří usilují o získání exkluzivního přístupu.
Z výše uvedeného plyne, že konstrukt bezpečnostního problému vzniká v rámci vztahů mezi aktéry, kteří se angažují v žurnalistickém a politickém poli, tedy jako výsledek situovaného, kolektivního jednání aktérů, kteří se angažují v různých polích a často mají protichůdné zájmy. Představa řečového aktu, jehož původcem je aktér sekuritizace, se ukazuje být zjednodušující, stejně tak jako představa médií coby pasivních šiřitelů komunikativního jednání politických aktérů.
Sociologický přístup k sekuritizaci tak umožňuje reflektovat skutečnost, že v praxi se záměr sekuritizačního aktéra dostává do vztahů se zájmy mediálních organizací, právním rámcem jejich fungování a dalšími aspekty produkce zpráv. Koncepty žurnalistického pole, habitu, dispozic a symbolické moci umožňují pojmout média jako aktivního aktéra, který se podílí na kolektivním úsilí konstruovat realitu coby bezpečnostní problém (ovšem z jiného důvodu než politici). Optikou teorie jednání lze tento „podíl médií“ uchopit jako výsledek strategického jednání aktérů angažujících se v žurnalistickém poli, které zahrnuje určitý, ne nutně uvědomělý způsob selekce podnětů a událostí sociálního světa a specifické postupy jejich zpracování i interpretace.
V této sekci navrhnu konkrétní výzkumná témata, která umožní rozvinout výše prezentované spekulativně-teoretické poznatky a konfrontovat je s empirickým materiálem.
Domnívám se, že z hlediska politiky sekuritizace představuje nejrelevantnější formu mediální komunikace žurnalistický, a speciálně zpravodajský diskurz. Pokus o sekuritizaci má vždy povahu pokusu o nastolení určité představy o aktuálním vývoji politického nebo společenského dění (Buzan et al., 1998, s. 26). Podstatou žurnalistiky je produkce a šíření zpráv o aktuálních záležitostech. Speciálně zpravodajství se prezentuje jako reflexe aktuální sociální reality, velmi často se jedná o jediný zdroj informací o společenských jevech a událostech, zároveň relativně důvěryhodný zdroj o vysokém statusu, který se odvíjí od proklamované objektivity a nezávislosti (Trampota, 2006, s. 13). Zprávy poskytují výrokům a stanoviskům prestiž a zájem veřejnosti, a proto fungují jako forma legitimizace určitých postojů, soudů, ideologií či typů vědění (Schudson, 2012, s. 27–29). Kromě informování o tzv. objektivní realitě politických událostí zpravodajská média zprostředkovávají také subjektivní hodnocení reality, která se mohou lišit ve způsobu její interpretace (McNair, 2018, s. 11). Zmíněné znaky žurnalistiky a zpravodajství předurčují tuto formu mediální komunikace k re-kontextualizaci politického jednání aktérů sekuritizace v rámci veřejného diskurzu. Nabízí se tak možnost zkoumat, jakým způsobem je sekuritizační jednání re-kontextualizováno v rámci mediálních obsahů a jakým způsobem jeho mediální reprezentace napomáhá legitimizovat, popřípadě delegitimizovat jednání aktéra sekuritizace. Jinými slovy, zda a jakým způsobem mediální obsahy napomáhají vytvořit podmínky usnadňující mobilizaci publika v souladu se zájmem aktéra sekuritizace (Balzacq, 2011a, s. 36). Předmětem takto zaměřené analýzy je jisté diskurzivní jednání, které má formu produkce zpráv a které zahrnuje: a) existenci specifických gramatických a syntaktických pravidel tvorby mediálních obsahů, b) konkrétní heuristické artefakty, například analogie, metafory, metonymie, emoční apely, mediální rámce, příběhy či stereotypy. Cílem takto zaměřené analýzy je identifikovat obsahové postupy, které konstruují bezpečnostní problém formou mediální komunikace.
Na sekuritizační jednání může být také pohlíženo jako na pokus o nastolení mediální agendy témat a jejich atributů.[17] Analýza budování mediální agendy prvního a druhého stupně umožňuje určit, do jaké míry mediální pokrytí daného tématu a v jeho rámci zdůrazňované atributy konstruují dění coby bezpečnostní problém v souladu se záměrem aktéra sekuritizace.
Re-kontextualizaci sekuritizačního jednání ve zpravodajských obsazích lze také konceptualizovat coby přítomnost specifického mediálního rámce.[18] Pokus o sekuritizaci má vždy podobu definice skutečnosti, která zdůrazňuje určitý aspekt prezentovaného dění, a sice bezpečnost. Jeho součástí jsou také doporučený způsob řešení problému, tedy mimořádné opatření, identifikace příčin, tedy definice hrozby, a v některých případech morální vyhodnocení (Entman, 1993). Přesvědčení o existenci naléhavé bezpečnostní hrozby, která vyžaduje použití mimořádných prostředků, může být v mediálním obsahu přítomné jako „malá nevyslovená teorie“ o povaze toho, co je, tedy právě jako mediální rámec (Schudson, 2011, s. 35). Analýza mediálních rámců umožňuje zkoumat jak výskyt sekuritizačního rámce v dané mediální agendě, tak jeho konstitutivní konceptuální a obsahové prvky, např. konkrétní způsoby definování dění, navrhovaná řešení či textové a vizuální prostředky rámcování (de Vreese, 2005, s. 54). Tento typ analýzy umožňuje odpovědět na otázku, jak konkrétní zpravodajská pravidla selekce, zdůraznění, prezentace dění a organizace sdělení pomáhají vytvářet bezpečnostní problém a podporovat jeho interní validitu. Zatímco analýza budování agendy umožňuje zkoumat sekuritizaci jako dlouhodobější a v čase přetrvávající jednání, analýza mediálních rámců umožňuje zkoumat sekuritizaci již na úrovni jednotlivých sdělení.
Zpravodajství a žurnalistika označují jak zprávy a publicistické články, tak určitou institucionalizovanou činnost, která vedla k jejich vzniku. Na základě analýz mediálních obsahů lze vyvozovat jen omezené závěry o tom, co publikaci obsahu předcházelo. Nevíme tak, do jaké míry se na výsledné podobě obsahu mohly podílet různé vlivy, například mediální rutiny, kapacity dané mediální organizace, konkrétní editoriální strategie redakce atd. Jejich vliv lze pomocí analýz obsahů dovozovat jen nepřímo a v podstatě jen spekulativně (Shoemaker & Reese, 1996). Výzkum role médií z hlediska politiky sekuritizace by proto měl postihnout i podmínky produkce sekuritizačních zpravodajských obsahů. Jako vysoce relevantní výzkumné téma se jeví zejména vztah mezi aktéry, kteří se angažují v žurnalistickém poli, a aktéry sekuritizace, kteří do procesu produkce zpráv vstupují jako zdroje, popřípadě jako zájmové skupiny usilující ovlivnit mediální agendu. Pokud je sekuritizace výsledek situovaného, kolektivního jednání aktérů, kteří se angažují v různých polích a často mají protichůdné zájmy, je důležité porozumět tomu, jak toto jednání skutečně probíhá, například během práce novináře s informačními zdroji či v rámci vyjednávání postoje redakce k danému tématu. Zde se nabízí možnost etnografického výzkumu v redakcích a hloubkových rozhovorů s členy redakce. Pomocí rozhovorů lze například zkoumat i individuální názory a postoje novinářů a to, jak si novináři myslí, že (ne)nechají pronikat sekuritizující diskurz politických aktérů do zpravodajských obsahů.
Význam zpráv navíc vzniká až v procesu recepce publikem; samotné zprávy obsahují spíše určitý významový potenciál a to, jak bude realizován, vždy záleží na procesu interpretace a podmínkách, ve kterých tato interpretace probíhá. Výsledky analýz obsahu mohou pouze naznačit způsob, kterým jsou zprávy informující o bezpečnostních hrozbách interpretovány publikem. Právě proto by výzkumná agenda zabývající se rolí médií z hlediska politiky sekuritizace měla zahrnovat rovněž výzkumná témata tykající se podmínek recepce sekuritizačních obsahů (Thompson, 1990). Z hlediska recepce se jako zajímavé téma jeví například způsob, jímž členové zpravodajských publik interpretují obsahy s potenciálem sekuritizovat, a také to, jak z perspektivy členů publik konzumace takových obsahů ovlivňuje jejich politické postoje (srov. Vultee, 2010).
V globalizované rizikové společnosti roste politický význam vnímaných hrozeb. Řízení bezpečnostních problémů, hrozeb a strachu lze chápat jako strategii vládnutí uplatňovanou státem a jinými aktéry politiky a subpolitiky (Alvares & Dahlgren, 2016; Beck, 2004; Beck, Giddens & Lash, 2009; Bigo, 2002). Významnou roli v procesu konstrukce hrozeb hrají média, jejichž prostřednictvím je veřejnost informovaná o existenci bezpečnostních problémů, rizicích, která nesou, a o možnostech jejich řešení.
V této stati jsem se pokusil dokázat, že roli médií v procesu sekuritizace nelze vysvětlit pomocí přenosového modelu komunikace, jinými slovy, že představa omezující roli médií v tomto procesu na pasivní přenos sekuritizačního diskurzu, jenž má svůj původ v jednání politických aktérů, neplatí. Konstrukce bezpečnostního problému vzniká jako výsledek situovaného, kolektivního jednání aktérů, kteří se angažují v různých polích a často mají protichůdné zájmy (Balzacq, 2005, 2011b). Záměr sekuritizačního aktéra se dostává do vztahů se zájmy mediálních organizací, právním rámcem jejich fungování a dalšími aspekty produkce zpráv, jako jsou mediální rutiny či profesní ideologie tvůrců mediálních obsahů. Na vzniku výsledného mediálního obrazu hrozby se podílejí objektivní struktury žurnalistického pole a praktický smysl aktérů, kteří se v něm angažují. Tyto struktury strukturují podobu sekuritizačních aktů, jejichž prostřednictvím se političtí aktéři snaží vnutit veřejnosti svoje „principy vidění a dělení“ (Bourdieu, 2005). Významová struktura zpráv, obsahové a redakční postupy poskytují konstrukcím bezpečnostních problémů interní a externí validitu. V tomto smyslu koncepty žurnalistického pole, habitu, dispozic a symbolické moci umožňují konceptualizovat média jako aktéra, který se aktivně podílí na kolektivním úsilí konstruovat realitu coby bezpečnostní problém.
Role médií z hlediska politiky sekuritizace a výjimečného stavu představuje aktuální výzvu pro výzkum v oblasti mediálních studií. Zdá se, že obzvláště žurnalistika a zpravodajství hrají významnou roli z hlediska politiky sekuritizace. Kromě editoriálních strategií, které re-kontextualizují politické jednání aktérů sekuritizace, by předmětem výzkumu měly být také podmínky produkce takových obsahů a otázka jejich recepce publikem.
Teorie sekuritizace má normativní implikace pro žurnalistickou praxi. Ve světle teorie sekuritizace politické jednání, jehož obsahem je volání po mimořádných kompetencích, popřípadě opatřeních, a které je odůvodňováno existencí bezpečnostní hrozby, zastavuje běžný proces demokratického rozhodování, konkrétně nutnost politická rozhodnutí legitimizovat, a v tomto smyslu jej lze tedy interpretovat jako pokus o zneužití moci. Mají-li v této situaci média podporovat fungování liberálnědemokratických společností, zpravodajské redakce musí přehodnotit svůj často nekritický přístup k původcům sekuritizačních agend, zejména jde-li o politické činitele s vysokým sociálním statusem. V souladu s teorií sekuritizace není označení za hrozbu skutkovým tvrzením, nýbrž hodnotícím soudem (Buzan et al., 1998). Proto se novináři a redakce nesmějí spokojit s rutinně uplatňovaným pojetím objektivity, které má často formu přesného citování zdroje, respektive je jím limitováno. Kritický přístup ke zdrojům je obzvlášť důležitý v době vzestupu populismu, kdy postupy a prvky typické pro populistickou rétoriku, k nimž patří také konstrukce pocitu ohrožení, pronikají do rétoriky politických aktérů hlavního proudu (Bos, van der Brug & de Vreese, 2010). Jak naznačuje teorie sekuritizace, editoriální strategie, jejichž smyslem je – vrátíme-li se k metafoře alarmu proti vloupání – „šíření falešného poplachu“, jsou prospěšné z hlediska zájmů aktérů sekuritizace, a to bez ohledu na to, zda je alarmující tón důsledkem komodifikace a bulvarizace, nebo souvisí s nedostatečnou autonomií žurnalistického pole a vlivem aktérů, kteří působí v politickém poli (Bennett, 2003; Bourdieu, 2005; Jakubowicz, 2017). Bez kritického přístupu ke zdrojům – tedy bez aktualizovaného pojetí objektivity – tak novináři i média riskují, že budou v procesu vzestupu populismu asistovat.
Alvares, C., & Dahlgren, P. (2016). Populism, extremism and media: Mapping an uncertain terrain. European Journal of Communication, 31(1), 46–57.
Austin, J. L. (1971). How to do things with words: the William James lectures delivered at Harvard University in 1955. London: Oxford University Press.
Balzacq, T. (2005). The three faces of securitization: Political agency, audience and context. European Journal of International Relations, 11(2), 171–201.
Balzacq, T. (2011a). A theory of securitization: Origins, core assumptions, and variants. Routledge Taylor & Francis Group.
Balzacq, T. (Ed.). (2011b). Securitization theory: how security problems emerge and dissolve. Milton Park, Abingdon, Oxon ; New York: Routledge.
Banda, F., & Mawadza, A. (2015). „Foreigners are stealing our birth right“: Moral panics and the discursive construction of Zimbabwean immigrants in South African media. Discourse & Communication, 9(1), 47–64.
Bauman, Z., & Bordoni, C. (2015). Stát v krizi. Olomouc: Broken-Books.
Beck, U. (2004). Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. Praha: Sociologické nakladatelství.
Beck, U., Giddens, A., & Lash, S. (2009). Modernizacja refleksyjna: polityka, tradycja i estetyka w porządku społecznym nowoczesności. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN.
Bennett, W. L. (2003). The burglar alarm that just keeps ringing: A response to Zaller. Political Communication, 20(2), 131–138.
Benson, R. D., & Neveu, E. (Ed.). (2005). Bourdieu and the journalistic field. Cambridge; Malden, MA: Polity.
Bigo, D. (2002). Security and immigration: Toward a critique of the governmentality of unease. Alternatives, 27(SUPPL. 1), 63–92.
Bos, L., van der Brug, W., & de Vreese, C. (2010). Media coverage of right-wing populist leaders. Communications-European Journal of Communication Research, 35(2), 141–163.
Bourdieu, P. (1992). Language and symbolic power. Cambridge: Polity Press.
Bourdieu, P. (1998). Teorie jednání. Praha: Karolinum.
Bourdieu, P. (2002). O televizi. Brno: Doplněk.
Bourdieu, P. (2005). The political field, the Social Science Field, and the Journalistic Field. In R. Benson & E. Neveu (Ed.), Bourdieu and the Journalistic Field. Cambridge: Polity Press.
Boutin, B., & Paulussen, C. (2015). From the Bataclan to Nice: A Critique of France’s State of Emergency Regime. Security and Human Rights, 26(2–4), 231–238.
Brown, W. (2010). Walled states, waning sovereignty. New York: Cambridge, Mass: Zone Books; Distributed by the MIT Press.
Buzan, B. (1997). Rethinking security after the cold war. Cooperation and Conflict, 32(1), 5–28.
Buzan, B., Wæver, O., & Wilde, J. de. (1998). Security: a new framework for analysis. Boulder, Colo: Lynne Rienner Pub.
Duelfer, C., & United States. (2005). Comprehensive report of the Special Advisor to the DCI on Iraq's WMD, with addendums. Washington, D.C.: Central Intelligence Agency.
Cohen, S. (2002). Folk devils and moral panics: the creation of the Mods and Rockers. London; New York: Routledge.
Critcher, C. (Ed.). (2006). Critical readings: moral panics and the media. Maidenhead [England]; New York: Open University Press.
De Vreese, Ch. (2005). News framing: Theory and typology. Information Design Journal, 13(1), 51–62.
Dolinec, V. (2010). The Role Of Mass Media In The Securitization Process Of International Terrorism. Politické vědy, 13(2), 8–32.
Entman, R. (1993). Framing: Toward Clarification of a Fractured Paradigm. Journal of Communication, 43(4), 51–58.
Fahmy, S., Wanta, W., Johnson, T., & Zhang, J. (2011). The path to war: Exploring a second-level agenda-building analysis examining the relationship among the media, the public and the president. International Communication Gazette, 73(4), 322–342.
Habermas, J. (1979). Legitimation crisis. London: Heinemann.
Hall, S. (Ed.). (1978). Policing the crisis: mugging, the state, and law and order. London: Macmillan.
Hier, S. P. (2003). Risk and panic in late modernity: implications of the converging sites of social anxiety. British Journal of Sociology, 54(1), 3–20.
Holländer, P. (2013). Soumrak moderního státu. Právník, 152(1), 1.
Christie, T. (2006). Framing rationale for the Iraq war: The interaction of public support with mass media and public policy agendas. International Communication Gazette, 68(5–6), 519–532.
Jakubowicz, K. (2017). Média a demokracie v 21. století: hledání nových modelů. Brno: Masarykova univerzita.
Jeffery, P. C. (2018). Too sexy too soon, or just another moral panic? Sexualization, children, and „technopanics“ in the Australian media 2004–2015. Feminist Media Studies, 18(3), 366–380.
Matthews, J., & Brown, A. R. (2012). Negatively shaping the asylum agenda? The representational strategy and impact of a tabloid news campaign. Journalism, 13(6), 802–817.
McCombs, M. E. (2009). Agenda setting: nastolování agendy – masová média a veřejné mínění. Praha: Portál.
McNair, B. (2004). Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál.
McNair, B. (2018). An introduction to political communication. London: Routledge.
National Public Radio. (2017). France Ends State Of Emergency After Nearly 2 Years. All Things Considered.
O’Reilly, C. (2008). Primetime Patriotism: News Media and the Securitization of Iraq. Journal of Politics and Law, (3), 66.
Shoemaker, P. J., & Reese, S. D. (1996). Mediating the message: theories of influences on mass media content. White Plains, N.Y: Longman.
Schäfer, Mike, S., Scheffran, J., & Penniket, L. (2016). Securitization of media reporting on climate change? A cross-national analysis in nine countries. Security Dialogue, 47(1), 76–96.
Schudson, M. (2012). The sociology of news. New York: W.W. Norton & Company.
Schulz, W. (2000). Funkce a důsledky politické komunikace. In B. Říchová, & J. Jirák (Eds.), Politická komunikace a média (pp. 24–40). Praha: Karolinum.
Thompson, J. B. (1990). Ideology and modern culture: critical social theory in the era of mass communication. Cambridge: Polity Press.
Tkaczyk, M. (2017). Between Politicization and Securitization: Coverage of the European Migration Crisis in Czech Online News Media. Communication Today, 8(2), 90.
Trampota, T. (2006). Zpravodajství. Praha: Portál.
Ungar, S. (2006). Moral Panic versus the Risk Society: The impliactions of the changing sites of social anxiety. In Ch. Critcher (Ed.), Critical readings: moral panics and the media (pp. 291–304). Maidenhead: Open University Press.
Volek, J. (2000). Konstrukce morální paniky jako mechanismus sociální exkluze. Sociální studia, (5), 97–113.
Volek, J. (2002). Média v „omezené“ válce. Revue pro média, (2), 1–10.
Vultee, F. (2010). Securitization as a media frame: What happens when the media „speak security“. Routledge Taylor & Francis Group.
Waisová, Š. (2004). „Od národní bezpečnosti k mezinárodní bezpečnosti : kodaňská škola na křižovatce strukturálního realismu, anglické školy a sociálního konstruktivismu.“ Mezinárodní vztahy, (3), 66–86.
Weber, M. (1998). Metodologie, sociologie a politika. Praha: Oikoymenh.
[16] Dle Bourdieuho je žurnalistické pole, stejně jako každé pole sil, strukturováno opozicí mezi dvěma póly, heteronomií a autonomií. Zatímco první zmíněný pól označuje externí síly, které působí na pole, především ekonomický vliv, druhý pól označuje kulturní kapitál, který je pro dané pole jedinečný (Benson & Neveu, 2005, s. 4). Bourdieu tvrdí, že v podmínkách kulturní produkce realizované pod komerčním tlakem vede volné soutěžení k „uniformitě, cenzuře a dokonce ke konzervatizmu“ (Bourdieu, 2005, s. 44). Nejde mu však o konzervativní kritiku kulturní produkce, chce spíše poukázat, že výkon novinářů či výsledek mediální produkce je do jisté míry předurčen obecnějšími strukturálními procesy a vztahy uvnitř pole a mezi poli (Bourdieu, 1998, s. 23, 70, 2005, s. 45).
[17] Rovněž Vladimír Dolinec (2010) konceptualizuje roli médií v procesu sekuritizace pomocí konceptů nastolování mediální agendy a zarámování, tedy způsobem, který je do jisté míry shodný s tím, co navrhuji v další části textu.
[18] De Vreese (2005) rozlišuje mezi obecnými (generic) a specifickými (issue-specific) mediálními rámci. Rámec chápu dle Entmana jako formulaci obsahu, která zvýznamňuje určité aspekty dění tak, že podporuje určitou definici dění, kauzální interpretaci, morální hodnocení a řešení problému (Entman, 1993, s. 52).
31 Dec 2023
