Michał Tkaczyk
Masarykova univerzita, Brno
ABSTRACT
This article attempts to provide a theoretical reflection of the role which the media play in politics of securitization. It is based on the assumption that under conditions where the public obtains information on socially significant threats and sources of risk mainly through media content, the success of securitization depends to a large extent on how the media respond to the agenda of securitization actors. After briefly introducing the main theses of the securitization theory and identifying its limits in terms of the possibility for reflection of the role that the media play in political instrumentalization of threats, I try to overcome these limitations with sociological approach to the study of securitization. In the second part of the paper I propose a research agenda which can contribute to understanding the role of the media in the politics of securitization and state exception. The paper also points to the implications of the securitization theory for normative considerations on the media performance when covering security agendas.
KEYWORDS
Securitization – news media – threat construction
V době krize legitimity moderního státu a globálních rizik je sekuritizace stále významnější politickou strategií využívanou aktéry politiky a subpolitiky k získání podpory a politických kompetencí.[1] Sekuritizace a často ji doprovázející vyhlášení výjimečného stavu pozastavují běžný režim politického rozhodování v demokratických společnostech v tom smyslu, že tváří v tvář existenci naléhavé bezpečnostní hrozby politická rozhodnutí nejsou standardně legitimizována a argumentována, nýbrž odůvodňována nutností, což přispívá k prohloubení krize liberální demokracie.[2] Výchozím bodem tohoto textu je předpoklad, že politická instrumentalizace hrozeb má svoje implikace pro mediální informování o tématech souvisejících s bezpečností a stejně tak mediální informování o hrozbách a rizicích má svoje implikace pro podmínky politické instrumentalizace hrozeb.
Za podmínek, kdy veřejnost získává informace o politickém dění hlavně prostřednictvím mediálních obsahů, úspěšnost politiky sekuritizace do velké míry záleží na tom, jak média reagují na bezpečnostní agendu aktérů sekuritizace. Na významnou roli médií v získávání podpory veřejnosti pro politiku sekuritizace upozorňuje také mnoho autorů, kteří se tématu sekuritizace v médiích věnovali (Dolinec, 2010; O’Reilly, 2008; Schäfer, Scheffran & Penniket, 2016; Vultee, 2010). Stále se však jedná o poměrně málo probádané téma, a to jak teoreticky, tak empiricky.
Skutečnost, že zpravodajská média informují o existenci hrozeb a rizik, lze chápat jako naplňování monitorující role médií ve společnosti, spočívající v identifikaci relevantních událostí a přisouzení jim náležitého významu (Jakubowicz, 2017, s. 25). Od zpravodajských médií se tak očekává, že budou fungovat jako alarm proti vloupání, který má upozorňovat na závažné a neodkladné problémy či situace, které mohou mít nepříznivý vliv na blaho občanů (Bennett, 2003). Skutečnost, že média tuto roli plní, umožňuje zneužití vlivu médií na veřejnost v situaci, kdy je hrozba instrumentálně vytvořena (sub)politickými aktéry. Zejména v období válek, nebezpečí či krize mají média tendenci přiklánět se při informování ke komunikačním strategiím vlády a tvůrců politik, tedy plnit spolupracující roli. Spolupráce s mocenskými centry může být interpretována jako projev patriotismu či kulturní a sociální identifikace a také jako jednání ve veřejném zájmu a projev společenské zodpovědnosti. Zároveň však má za následek potlačení jiné politické funkce médií v demokratické společnosti, kde mají média kriticky dohlížet na výkon politické moci (Jakubowicz, 2017, s. 15–25).
Předpoklad konstruovanosti hrozeb, na kterém se politika sekuritizace zakládá, problematizuje představu o tom, že aktér sekuritizace jedná, aby chránil národní/veřejný zájem, a zároveň umožňuje hodnotit jeho jednání coby zneužití moci v partikulárním zájmu.[3] V mnoha případech se ukázalo, že nebezpečí, před nímž varovala média (převzavše politickou agendu), ve skutečnosti neexistovalo, případně mělo mnohem menší statistický význam, než by se dalo usuzovat z kvality a kvantity, s níž se informace o něm objevovaly ve zpravodajských relacích.[4] Jednou z významných kauz, na kterou lze v této souvislosti poukázat, je způsob, jímž americká média informovala o situaci v Iráku v době, kdy se administrativa tehdejšího prezidenta Spojených států George W. Bushe pokoušela přesvědčit mezinárodní společnost a americkou veřejnost o tom, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení a je ochoten je použít, mimo jiné proti Američanům. Jak se ukázalo později, tato odůvodnění se zakládala na nepravdivých nebo nadhodnocených informacích (Duelfer & United States, 2005). Mediální výzkumy nastolování agendy věnované tomuto tématu ukázaly, že americká zpravodajská média převzala zmíněná prezidentova odůvodnění pro intervenci v Iráku a informovala americkou veřejnost o ohrožení, které za daných podmínek neexistovalo (Fahmy, Wanta, Johnson & Zhang, 2011; Christie, 2006).[5] Skutečnost, že americká média nekriticky převzala obsah Bushových projevů a prohlášení, napomohla legitimizovat politické rozhodnutí, jehož skutková podstata byla v rozporu s mezinárodním právem.
Ještě aktuálnějším příkladem situace, kdy média svými editoriálními strategiemi napomáhala politickým aktérům v sekuritizaci, je pokrytí tzv. evropské migrační krize vybranými českými zpravodajskými médii. Navzdory nízkým počtům migrantů, kteří žádali v ČR o azyl nebo cestovali přes ČR do jiných evropských zemí, a celkově mizivým dopadům migračního dění na situaci v ČR, byly významnými prvky mediálních reprezentací těchto událostí vytváření pocitu krize a optika bezpečnostních opatření, která měla umožnit zachování vnitřní integrity českého území, respektive schengenského prostoru (Tkaczyk, 2017).
Navzdory rostoucímu významu sekuritizace z hlediska procesů politického rozhodování výzkumníci, kteří se zabývají rolí médií v procesech politické komunikace, tématu mediální reprezentace hrozeb v kontextu politiky sekuritizace nevěnují příliš velkou pozornost. Navíc je ve výzkumu mediální konstrukce ohrožení používán převážně jeden analytický rámec, který vysvětluje proces sociální konstrukce hrozby a identifikuje jeho aktéry, a sice teorie morálních panik (Cohen, 2002).[6] Tato teorie se však zaměřuje jen na určitý typ hrozeb, konkrétně na chování členů společnosti, které je označováno za deviantní.[7] Zaostření teorie na takto specifický obsah hrozeb pramení z rozporů a pnutí, které byly příznačné pro společenské uspořádání v podobě moderního národního státu ve druhé polovině 20. století, kdy se teorie morální paniky rozvíjela. Nyní se však zdrojem obav stávají rizika, která lze označit za globalizovaná, latentní a komplexní, a mnoho z nich nepramení ze snadno lokalizovatelných zdrojů sociální deviace a morálního pohoršení (Brown, 2010; Hier, 2003; Ungar, 2006; Volek, 2000).
Domnívám se, že v situaci rostoucí role politiky sekuritizace v procesech politického rozhodování a současně v době měnící se povahy veřejností vnímaných hrozeb je zapotřebí zvýšené výzkumné pozornosti věnované roli médií v procesu konstrukce bezpečnostních problémů. Tento text nemá podobu empirické statě; jeho cílem je teoretická reflexe role médií z hlediska politiky sekuritizace, kterou považuji za nutný předstupeň předcházející empirickému řešení tohoto problému. Jak ukážu, dostupné teoretické a empirické studie věnující se politice sekuritizace obsahují jen poměrně vágní a obecné představy o roli médií v tomto procesu, byť se shodují na významné roli médií z hlediska sekuritizace.
První část statě má spekulativně-teoretickou povahu. Po stručném představení hlavních tezí teorie sekuritizace a identifikaci jejích limitů z hlediska možnosti reflektovat roli médií v procesu politické instrumentalizace hrozeb se v další části pokouším mnou identifikované limity dosavadních pokusů překonat pomocí sociologického přístupu ke studiu sekuritizace. Ve druhé části statě navrhuji konkrétní výzkumnou agendu, tzn. identifikuji konkrétní výzkumná témata, jejichž řešení může přispět k porozumění roli médií v procesu sekuritizace.
Chceme-li porozumět tomu, jakou roli v procesu konstrukce hrozeb hrají média, musíme si nejprve ujasnit, co to znamená, že je hrozba konstruována, a jak tento proces probíhá. Nejrozšířenější sociologickou teorií, která vysvětluje sociální konstrukci hrozby, je zmíněná teorie morálních panik (Cohen, 2002; Critcher, 2006). Vzhledem k tomu, že teorii morálních panik už byl věnován dostatek odborných prací (Cohen, 2002; Critcher, 2006; Hall, 1978; Ungar, 2006), včetně studií z českého prostředí (Volek, 2000), a její přínos dokazuje mnoho empirických výzkumů (Banda & Mawadza, 2015; Hall, 1978; Jeffery, 2018; Matthews & Brown, 2012), se v této práci věnuji teorii sekuritizace (Buzan et al., 1998). Ve srovnání s teorií morálních panik, která tematizuje hrozby spojené s chováním označovaným za deviantní, tato teorie rozšiřuje spektrum hrozeb a umožňuje reflektovat jejich rozmanitý obsah, odlišné typy aktérů a způsoby konceptualizace ohrožené entity. V tomto smyslu tato teorie představuje další možnost, jak porozumět procesu sociální konstrukce hrozby.
Teorie sekuritizace vymezuje konstrukci ohrožení jako instrumentální politické jednání. Podstatou sekuritizace je označení určitého problému za bezpečnostní hrozbu za účelem získat mimořádné politické kompetence a legitimizovat jejich použití. Kodaňští autoři – velmi vlivná je zejména práce Barryho Buzana, Oleho Wævera a Jaapa de Wilda – považují sekuritizaci za speciální typ řečového aktu, jehož původcem je aktér sekuritizace.[8] Pojetí aktéra sekuritizace neoznačuje nutně jednotlivce, např. konkrétního politického lídra. Naopak, převážně odkazuje ke kolektivním aktérům a kodaňští autoři zmiňují v této souvislosti byrokratické aparáty, vlády, lobby a jiné nátlakové skupiny nebo stát (Buzan et al., 1998, s. 40–42).
Buzan, Wæver a de Wilde (1998) hovoří o sekuritizaci jako o procesu, který spočívá v umístění dané záležitosti na škále hodnot v rozmezí od nepolitizované přes politizovanou až po sekuritizovanou (s. 36–42).[9] Dvojí podstata procesu sekuritizace spočívá tedy v „přesunu tématu do agendy státu“, ale zároveň v přisouzení mu určité kvality, konkrétně charakteru naléhavé bezpečnostní hrozby pro existenci státu nebo jeho vitálních hodnot (Waisová, 2004, s. 78).[10] Označení daného vývoje situace za hrozbu předchází politizace tématu, která má za následek, že se k danému tématu začínají vztahovat rozdílné a soupeřící představy o povaze situace a navrhovaná opatření formulovaná politickými aktéry.
Ve světle teorie sekuritizace je označení za hrozbu motivováno snahou o legitimizaci použití síly, donucení, a obecněji o získání mimořádných kompetencí pro výkon politické moci (Buzan et al., 1998, s. 21). Například otázka národní bezpečnosti bývá využívána k potlačení hlasu opozice, v mnoha případech poskytla mocenským elitám příležitost zneužití hrozby pro záležitosti domácí politiky a odůvodnila jejich nárok přistupovat k řešení určitých problémů v podmínkách menší demokratické kontroly (Buzan, 1997, s. 18; Buzan et al., 1998, s. 2–5, 29; Waisová, 2004, s. 76–79).[11]
Svým pojetím bezpečnosti kodaňští autoři upozorňují na skutečnost, že označení nějaké skupiny nebo aktéra za hrozbu má povahu konstrukce, lze je chápat jako účelově racionální jednání a prostředek odůvodnění jistých politických kroků. V takovém pojetí je bezpečnostní problém spíše vykonstruován než objeven. Slovy autorů teorie, dění je vyhodnoceno jako hrozba nikoli „nutně proto, že existenční hrozba skutečně existuje, nýbrž protože daná záležitost je jako hrozba prezentována“ (Buzan et al., 1998, s. 24).[12]
Zatímco dříve převládající, tzv. úzké pojetí bezpečnosti se soustředilo především na hrozby ve vojenském a politickém sektoru, tedy například hrozby vojenské intervence či riziko ztráty legitimity k výkonu politické moci, autoři díla Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu formulují rozšířené pojetí bezpečnosti a rozlišují také ekonomický, societální a environmentální bezpečnostní sektor, tedy také nevojenské zdroje hrozeb, které získávají na významu v době informačních, hybridních či „omezených válek“ (Buzan et al., 1998, s. 2–5, 21–23).[13] Vycházejí přitom z pozorování, že bezpečnost státu nelze omezit jen na vojensko-politickou bezpečnost a stát není ohrožen jen vojensko-politickými hrozbami (Waisová, 2004, s. 74).
Abych uvedené shrnul, teorie sekuritizace sdílí konstruktivistické předpoklady teorie morálních panik, zároveň však ve srovnání s teorií morálních panik, která tematizuje hrozby spojené s chováním označovaným za deviantní, rozšiřuje spektrum hrozeb a umožňuje reflektovat jejich rozmanitý obsah, odlišné typy aktérů a způsoby konceptualizace ohrožené entity.[14]
Je třeba zdůraznit, že teorie sekuritizace nemůže vysvětlit chování médií, vysvětluje totiž racionalitu jednání politických aktérů (které spočívá v upozornění na existenci naléhavé bezpečnostní hrozby, aniž by však toto upozornění muselo být jednáním ve veřejném zájmu). Dělá to ovšem způsobem, který soustřeďuje pozornost na chování médií při informování o situacích ohrožení, a dokonce umožňuje a opodstatňuje kritický pohled.
V tomto smyslu má teorie sekuritizace ve vztahu k chování médií při pokrývání bezpečnostní agendy normativní implikace. Problematizuje především sklon médií hlavního proudu spolupracovat s výkonnou mocí státu a nekriticky přijímat stanoviska aktérů, kteří se angažují v bezpečnostním poli, a také následovat editoriální strategie zaměřené na pozvednutí čtenosti či sledovanosti pomocí dramatizace a senzačnosti obsahu.
Navzdory tomu však teorie sekuritizace nerozvinula systematickou reflexi toho, jakou roli v procesu politické instrumentalizace hrozeb hrají média. Představa médií coby funkcionálního aktéra procesu sekuritizace, jak ji popisují kodaňští autoři, je vágní a roli médií blíže nevysvětluje. Koncept řečového aktu (performativní věty), jehož pomocí teorie sekuritizace vysvětluje mechanismus konstrukce bezpečnostních problémů, umožňuje nahlížet na média jen jako na pasivní šiřitele jednání politických aktérů.
Pojďme se nyní podívat, jak autoři věnující se problému sekuritizace vnímají roli médií v tomto procesu.
Kodaňští autoři označují média za funkcionálního aktéra v procesu sekuritizace, tedy aktéra, který sice ovlivňuje rozhodnutí a obecněji řečeno dynamiku bezpečnostního sektoru, zároveň ale není referenčním objektem nebo sekuritizačním aktérem (Buzan et al., 1998, s. 36). Tato vágní představa je konkretizovaná o něco více na jiném místě, kde Barry Buzan a kol. píší, že média mohou napomáhat sekuritizaci tím, že se významným způsobem podílejí na definování dění a stanovení interpretačních rámců a kategorií, například my versus oni (Buzan et al., 1998, s. 124). Kodaňští autoři tak naznačují konkrétní modus operandi konstrukce hrozby v médiích, stále se však jedná o vágní představu, která navíc nevysvětluje, proč by to měla dělat a co vzniku mediálních obrazů hrozby předchází. S představou médií coby funkcionálního aktéra pracuje většina z několika mála studií věnovaných sekuritizaci v médiích. Jak ji tyto studie rozvíjejí?
Ciaran O’Reilly, autor studie Primetime Patriotism: News Media and the Securitization of Iraq (O’Reilly, 2008), se domnívá, že úlohu médií v procesu sekuritizace lze vystihnout pomocí metafory hlásné trouby vlády (s. 66). Na základě pozorování amerických médií v období následujícím po útocích na Světové obchodní centrum a Pentagon 11. září 2001 dochází k závěru, že v době ohrožení mají média tendenci nekriticky prezentovat politiku vlády. Použijeme-li pojmosloví teorie nastolování agendy, můžeme říci, že média přejímají vládní agendu atributů[15] ve vztahu k prezentovanému tématu a při pokrytí tématu akcentují vlastnosti a definice dění nastolené vládou. V takovém pojetí je médiím přisouzená pasivní role přenašeče sekuritizačního signálu.
Mike Schäfer, Jürgen Scheffran a Logan Penniket (2016), kteří si ve své studii kladou za cíl měřit míru sekuritizace klimatické změny v mediích v různých zemích, tvrdí, že význam médií z hlediska sekuritizace spočívá v tom, že fungují jako zdroj informací, na jejichž základě si veřejnost formuje postoje o klimatické změně. Detailnější vysvětlení role médií v tomto procesu studie však nenabízí.
Jedním z mála autorů, kteří tvrdí, že role médií v procesu sekuritizace nemusí být omezená k de facto pasivní roli funkcionálního autora, je Vladimír Dolinec (Dolinec, 2010). Ve své studii věnované roli médií v procesu sekuritizace mezinárodního terorismu upozorňuje, že rovněž tvůrci mediálních obsahů mohou být původci sekuritizačních aktů, což znamená, že rovněž média mohou, alespoň dílem, vstupovat do tohoto procesu v roli sekuritizačních aktérů (s. 19–20). Dolinec tvrdí, že média nejen citují a šíří, tedy de facto reflektují, sekuritizační akty politických aktérů, ale i sama konstruují bezpečnostní problémy, a přinejmenším je podporují nebo „posouvají na vyšší úroveň“ (s. 14). Sekuritizační akt v mediálním obsahu má podle autora svůj původ v „individuálním stanovisku, závěrech, předpokladech, domněnkách nebo názorech konkrétního zpravodaje nebo mediální organizace“ (s. 19–20).
Ve srovnání s ostatními autory, kteří se věnují roli médií v procesu sekuritizace, tak jde Dolinec o krok dál a předkládá propracovanější představu, která pracuje s konkrétními koncepty mediálněvědní teorie. Tvrdí totiž, že role spočívá v nastolení agendy nebo rámcování událostí způsobem, který koresponduje se záměrem aktéra sekuritizace (s. 21–28).
Jeho předpoklad, že sekuritizační akty v médiích vyplývají z individuálních názorů autorů nebo redakcí, má však několik slabin. Zaprvé, autor směšuje svůj předpoklad o sekuritizačním chování médií s epistemologickou volbou týkající se představy o vztahu mezi mediální realitou a skutečností, a sice volbu mezi konstruktivistickou či reflexivní optikou (Schulz, 2000). Jinými slovy to, že se mediální organizace aktivně podílejí na konstrukci výsledného mediálního obrazu, nikoli že pasivně reflektují jednání a výpovědi politických aktérů, by nemělo být samo o sobě vnímáno jako sekuritizační jednání. Zadruhé, přehlíží skutečnost, že v žurnalistice se individuální názory členů redakce nebo stanovisko redakce mohou objevovat explicitně pouze v rámci vybraných žánrů a rubrik. V případě zpravodajství, kterému se věnuje i samotný Dolinec (2010), lze sice hovořit o nevyslovených předpokladech či domněnkách, ale pouze v rovině latentních vlastností těchto obsahů. S ohledem na tuto skutečnost je rozlišování mezi podílem redakce a podílem aktérů, kteří do zpravodajských obsahů vstupují, problematické. I když lze souhlasit s Dolincem v tom, že sekuritizaci tématu lze chápat jako určitou editoriální strategii, cíle redakce i jednotlivých novinářů se liší od těch, které jsou příznačné pro sekuritizační jednání. Podstatou sekuritizace je odůvodnění mimořádného opatření s odkazem na naléhavou bezpečnostní hrozbu. O jaká mimořádná opatření by se mohlo jednat v případě mediální organizace? Jinými slovy, Dolincova představa médií coby sekuritizačního aktéra je v rozporu s tím, jak tento koncept vymezili Buzan a kol. (1998, s. 36–42). Dolinec zde naráží na limity teorie sekuritizace, a sice na skutečnost, že tato teorie nevysvětluje, a ani nemůže vysvětlit, proč média, která jsou na původcích sekuritizačního jednání nezávislá, zařazují do svých obsahů určité události a zpracovávají je způsobem, který poskytuje validitu existenci hrozby v souladu se zájmy sekuritizačních aktérů. Proto ani Dolincův text nezpracovává roli médií v procesu sekuritizace uspokojivě.
Autoři výše prezentovaných studií přicházejí s konkrétnějšími představami týkajícími se role médií v procesu sekuritizace a vztahují tyto představy na konkrétní chování médií. Tyto představy jsou nicméně stále poměrně obecné a nejsou dostatečně ověřené výzkumem, vzhledem k tomu, že jejich autoři musejí spoléhat na sekundární data. Většina ze zmíněných studií pracuje s reflexivním pojetím médií coby zprostředkovatele snahy politických aktérů, jejichž aktivity média pouze rozšiřují a zveřejňují. Taková představa přehlíží aktivní spoluúčast médií na konstrukci bezpečnostního problému; navíc předpokládá zřetelné rozdělení agency mezi jednotlivými aktéry, a tak nedostatečně reflektuje skutečnost, že sekuritizace, jak se pokusím za chvíli teoreticky objasnit, má spíše formu situovaného jednání, které vždy probíhá v širším institucionálním a společenském kontextu (Balzacq, 2011a, s. 15–16). A pokud studie pracují s konstruktivistickým pojetím médií, které aktivní spoluúčast médií na konstrukci bezpečnostního problému nepřehlíží, nedostatečně se vyrovnávají s definiční podstatou, respektive účelově racionálním aspektem sekuritizačních aktů. V další části statě se pomocí sociologických přístupů k sekuritizaci pokusím vyrovnat s limity, které jsem identifikoval v přístupu Dolince (2010). Jedná se především o nedostatečnou konceptualizaci vztahů mezi aktéry, kteří se procesu sekuritizace zúčastní, ale zároveň sledují rozdílné cíle, tedy mezi politickými aktéry (upevnit moc, legitimizovat opatření) a médii (prodávat, upevnit symbolickou moc).
[1] Dle Ulricha Becka se v rizikové společnosti potenciál politického utváření společnosti stěhuje ze systému politického do systému subpolitického. Ztráta moci centralizovaného politického systému, ke které dochází během prosazování a uplatňování občanských práv ve formách nové politické kultury, se vyznačuje vzestupem nových aktérů v podobě proobčanských inciativ a sociálních hnutí. Na druhou stranu z hlediska směřování společnosti jsou klíčová rozhodnutí přijímána ve vědě a ekonomice vědecko-technicko-ekonomické modernizace (Beck, 2004). Ke krizi moderního národního státu viz např. Bauman & Bordoni, 2015; Brown, 2010; Habermas, 1979; Holländer, 2013.
[2] K roli médií v kontextu krize liberálních demokracií viz Jakubowicz (2017). V kontextu krize politické legitimity státu lze úspěšnost politiky sekuritizace vysvětlovat zánikem obecně sdílených hodnot legitimity v podmínkách globalizované postmodernity (Holländer, 2013).
[3] V rámci konstruktivistického pojetí bezpečnosti hrozba není objektivně existující či měřitelný stav, o němž lze objektivním způsobem informovat, jedná se spíše o konstrukci, která může být součástí mocensko-komunikační strategie.
[4] Zdá se, že měl pravdu W. Lance Bennett, když poukázal na problém se Zallerovou metaforou médií coby budíku. Alarm, který měl upozorňovat na závažné a neodkladné problémy, zvoní neustále, vysílá tedy falešný poplach, a v důsledku je „většina informací (...) podávána v senzacechtivém či přímo alarmujícím tónu“ (Bennett, 2003, s. 31). Tento Bennettův postřeh je v souladu s tezí o konstruovanosti hrozeb, o nichž informují média.
[5] O médiích v souvislosti s válkou v Iráku viz Volek (2002).
[6] Více k teorii morálních panik a aplikaci ve výzkumu viz Critcher (2006); Hall (1978).
[7] Vzhledem k tomu, že morální panika je reakcí na chování označované za deviantní, jejím předmětem jsou převážně skupiny existující v rámci dané společnosti, jako například pedofilové, místní Romové, konzumenti drog nebo příslušníci subkultury (Cohen, 2002, s. 7). V tomto ohledu teorie sekuritizace umožňuje mnohem širší konceptualizaci zdrojů a typů hrozeb.
[8] Konkrétně se jedná o performativní výrok, jehož náplní je označení nějakého referentu za naléhavou bezpečnostní hrozbu. V souladu s typologií, kterou rozvinul Austin, sekuritizační akty patří do kategorie tzv. verdiktiv (srov. Austin, 1971, s. 150–154). Dle kodaňských autorů má sekuritizační akt svou speciální gramatiku. Tato „gramatika“ zahrnuje existenci hrozby, nezvratný bod a nabízené řešení. Charakteristickým znakem sekuritizace je použití specifické rétorické struktury, která volá po činu. Pak lze mluvit o jednotlivých dialektech pro jednotlivé sektory, jako jsou identita v societálním sektoru, uznání a svrchovanost v politickém, udržitelnost v environmentálním apod. (Buzan et al., 1998, s. 33). Je třeba rozlišovat mezi pokusem sekuritizovat, tedy jednáním, které má formu komunikace a které prezentuje něco jako hrozbu pro daný referenční objekt, a samotnou sekuritizací, kdy se pokus sekuritizovat stává sdílenou představou o skutečnosti (Buzan et al., 1998, s. 25).
[9] Zatímco nepolitizovaná záležitost není předmětem zájmu státu a veřejnosti, politizovaná záležitost je předmětem státních politik, souvisí s alokací veřejných zdrojů a je předmětem veřejné debaty; sekuritizovaná záležitost je předmětem zájmu státu a jakožto existenční hrozba vyžaduje mimořádná opatření a odůvodňuje jednání, které překračuje hranice normální politiky (Buzan et al., 1998, s. 21–24). Použijeme-li pojmosloví Bourdieuovy teorie jednání (Bourdieu, 1998), můžeme říci, že sekuritizace je procesem, který se odehrává primárně v rámci politického pole, v sázce je možnost prosazení určité vize skutečnosti, respektive „principů vidění a dělení“ jako legitimních, platných a dominantních (Bourdieu, 2005, s. 36–39). V případě sekuritizace se budou tyto principy odvíjet od opozic nepolitizovaná/politizovaná a nesekuritizovaná/sekuritizovaná.
[10] V závislosti na konkrétním bezpečnostním sektoru se může jednat např. o přístup ke zdrojům energie, suverenitu, legitimitu politické moci státu a další hodnoty.
[11] Aktuálním příkladem je v tomto kontextu zavedení výjimečného stavu ve Francii, který platil od listopadu 2015 do listopadu 2017 a který byl odůvodňován teroristickým ohrožením. Zároveň existuje časová souvislost mezi jeho zavedením a pokusy francouzské vlády reformovat zákoník práce, nesoucími riziko odporu francouzských odborů a vlny stávek (Boutin & Paulussen, 2015; National Public Radio, 2017).
[12] Přijetí konstruktivistického pojetí bezpečnosti není totožné s negací skutečných hrozeb nebo materiálních podmínek sociálního života. Jak v této souvislosti poznamenává Barry Buzan, „bezpečnost lze chápat jak objektivně (hrozba skutečně existuje), tak subjektivně (něco je jako hrozba vnímáno), přičemž nelze očekávat, že tato dvě pojetí hrozby se budou vždy shodovat“ (Buzan, 1997, s. 18).
[13] Kodaňští autoři rozlišují celkem pět bezpečnostních sektorů a jim odpovídajících kategorií hrozeb. Ekonomický bezpečnostní sektor zahrnuje hrozby spojené s procesy přerozdělování, v environmentálním sektoru se hrozby odvíjí od vztahu člověka k životnímu prostředí. Hrozby v societálním bezpečnostním sektoru pramení ze sociálních a kulturních vztahů (Buzan et al., 1998, s. 21–23). Společenská dimenze bezpečnosti souvisí s udržitelností tradičních modelů jazyka, kultury, společnosti, náboženství, národní identity a zvyků. Hlavními jednotkami analýzy jsou v societálním sektoru politicky významné etnicko-národní a náboženské identity a nejdůležitější hodnotou je identita (Waisová, 2004, s. 76). Kodaňští autoři tvrdí, že nechtějí přisuzovat prioritu žádnému z bezpečnostních sektorů, takový přístup by totiž omezil možnost sledovat změny probíhající v bezpečnostní agendě (Buzan et al., 1998, s. 25–26). Více o konceptu „omezených válek“ viz Volek (2002).
[14] Předmětem zájmu teorie morálních panik je pouze specifický obsah hrozeb, a sice takové, které pramení ze subverze zvyků, hodnot a norem platných v dané společnosti. O jednání, které je zdrojem paniky, píše Cohen jako o označovaném za deviantní nebo zločinné (delinquent), často spojeném s násilím. Píše zároveň o „morálních barikádách“, což znamená, že morální paniky plní ve společnosti poučnou roli, mají jistý normativní rozměr, který spočívá v upevňování společensky přijatelných forem jednání. Smyslem takové symbolické kruciáty je svého druhu morální počin (Cohen, 2002, s. 7).
[15] Agenda atributů představuje druhý stupeň budování agendy (McCombs, 2009, s. 131–145).
31 Dec 2023
